Retrospektiva!

V mém okolí není už nikdo, kdo by nevěděl o mé drobné nedělní nehodě. Vyprávěla jsem o tom všem kolegům, známým, kamarádům, klientům v práci, všem blízkým i vzdáleným příbuzným, pošťačce, kocourům, sousedovic psovi, řidiči autobusu, podlahářovi, automechanikům... všem. V pátek se dokonce chystám do svého oblíbeného baru, abych touto historkou mohla obšťastnit všechny přítomné v hospodě, a to včetně relapsujících alkoholiků abstinentů a rozmrzelých barmanů. Sytí mě to!

Ale na nedělní chirurgicko-tragickou momentku se váže spousta dalších okolností, důsledků a následků.

Jednou nepříjemností je fakt, že nemohu řídit a jsem vhozena do doby pravěké, odkázána na MHD, vlastní nohy a, díky Bohu, i na svou kamarádku a kolegyňku v jedné osobě - Monču. Monča je super. Dopravuje mě ráno do práce a odpoledne, protože jsem tvor hrubě lenivý (!), i domů. Nebylo tomu jinak ani dnes, ale cestou mě napadlo, že bych měla nakoupit nějaké suroviny a uspokojit tak své primární potřeby. I starý dobrák Maslow kdysi dávno odtušil, že to, na čem člověk staví, je v prvé řadě potřeba potravy (dechu, tělesné teploty, integrity, vody, spánku, vyměšování, fyzické aktivity, rozmnožování...). Nechala jsem se tedy cestou vyhodit u pochybného sídlištního obchodu s výstižným názvem DRUŽSTEVNÍK. I podivila se Monča mému nápadu vteřinu poté, kdy jsem ji sdělila, že se chystám vstoupit do tohoto jeskynního konzumu a zakoupit zde mozzarellu v pytlíku. Plaše s lehkým pohrdáním v hlase pronesla něco ve smyslu: "Tak tam jsem nebyla tak 15let," a ihned po výsadku mě nechala napospas mému nápadu.

Odhodlaně jsem vkročila dovnitř, vzala do ruky drátěný nákupní košík a vrhla se v útroby zdejšího koloniálu. A Monča nebyla daleko od pravdy. Minula se snad o pouhých pár let a já se najednou ocitla v době, kdy jsem psala do písanky malá a velká písmena a odpoledne skákala gumu s ostatními smrady z ulice. Užasle jsem brouzdala obchodem sem a tam, brala do rukou neuvěřitelně archivní kousky a měla chuť koupit úplně všechno. Co jsem koupila a na co si všechno zavzpomínáme níže:

Sodová voda - Volfova mladoboleslavská sodovkárna - štípavá voda, kterou mi babička pro zjemnění míchávala s rybízovou šťávou a naivně doufala, že za sladkokyselou chutí domácí "rybízajdy" nedetekuji sodovku! Pche!

Burizóny, značky Kávoviny - pufovaná rýže s nadbytkem cukru a barviv, celé léto jsme s holkama Veselkama pod velením našich zodpovědných matek šlapávaly pěšky do Nové Vsi na nákup s vidinou této sladké odměny, která se tradičně již za vrátky rozsypala a bylo po prdeli legraci.

Citronový Vitacit - podivný prášek, který se sypávál do dlaně a olizoval se, či se dával s trochou vody do žlutých plastových vnitřků zápaďáckých "kindrvajec", aby se pak řádně našejkrován házel neoblíbeným kamarádům pod nohy. Myslím, že se vyráběl pouze za těmito zmíněnými účely. Byl jinak zcela nepoživatelný.

Piknik, Pikao a Jesenka - hubolep! Původně snad prodáván jako "přísada" do kávy. Ale podobně jako u Vitacitu, nevěřím, že ho kdy kdokoliv použil jako součást odpolední kávy. Vždy se jedl ještě za pochodu cestou ze sámošky, aplikován přímo do úst.

Sojové řezy - jedna z deseti sladkostí, které se daly koupit, když jsem byla malá. Přišla jsem jim na chuť až v dospělosti.

Lipo - panebože, Lipo!

Karamelové lízátko - na papírové tyčce. Tvrdé, nepoddajné, bonus v cukrárně ke karamelovému poháru s griliášem. Díky, dědo!

Tekuté želé - mikulášský dárek v balíčku z "Enderákova". Hnusné, sladké, legračně kmitající.

Spěchala jsem, ale kdybych nespěchala, určitě se ještě podívám po tenké arašídové Barile, bílo-červené hořké čokoládě s fialovými horalkami, sojové Zorce, letní a zimní směsi tvrdých bonbonů v plechové piksle a koupím minimálně dva papírové kelímky polárkového sněhu. A do ruky Míšu Protože dneska bylo krásně!

Museli jste googlit nebo si ještě vzpomínáte? :) 

Zapomněla jsem na něco?